Sedím na chalupě u stolu a občas mi oči sklouznou na malou ikonku, kterou jsem si v Moskvě na Arbatu koupil. Tedy žádná starožitnost, jen jakýsi barevný obtisk, nalepený na kousku dřeva. Originál jsem viděl v jednom kremelském kostele a upoutal mě. Je to madona s Ježíškem, chová ho v náruči a ty její oči… Jako by věděla,co čeká jejího syna, ale, že mu nemůže nijak pomoci.
Já v Moskvě vždycky zašel na Arbat, tedy na ten starý, prošel si ho, tam a zpět, koukal a poslouchal ten cvrkot. Ten dnešní, to je už běžný bulvár, bez někdejší atmosféry.
Tehdy začínala "glasnost" a "perestrojka". Malíři, kapely, prodavači všeho možného i nemožného. Velký plakát: "DOLOJ S KOMPARTIJEJ", dva policajti s obušky, jen si s nimi točili, já koukal, kdy se něco semele a ono nic! Kousek dál malíř, různé krajinky s břízkami a podobnými spíše kýči. Jeden obrázek mě upoutal. Je na něm školní třída, u tabule přednáší Lenin a v lavicích sedí Hitler, Mussolini, Stalin a další podobní "vůdci". Chtěl za něj 100 rublíků a tolik jsem u sebe neměl. Tehdy jsem litoval, že jsem si ho nekoupil, dnes už ne – musel bych se na ně koukat.
U jednoho prodavače jsem se zastavil. Měl právě tu ikonku, kterou jsem viděl v kostele. "Skolko?", ukazuji na inkonku. "Pol sotni", tedy padesát rublů. Vidí, že jsem cizinec, (oni to vždycky poznají) a tak nasadil cenu. "Eto mnogo", povídám a pokračuji po Arbatu. Vracím se zpět a zase k ikonce. Prodavač vidí zájem a tak snižuje cenu na 40 rublů. Odcházím a zase se vracím. Při každém návratu jde cena dolů až na 20 rublů. To už je v mých možnostech, ale pořád váhám.
Prodavač si volá pomoc. Z vrat jednoho domu vystupuje pop v plné parádě. Udělaný chlap, do dvou metrů výšky moc nechybí, brada po pás, černá komže až na zem. Na prsou mosazný kříž na řetězu, váhy tak půl kila. Potkat ho v noci, bál bych se. "No što ty golubok? Dvacať rublej očeň malo, za spasenije tvojej duši". Chci namítnout, že cenu své duše neznám, ale raději vytahuji dvacku a kupuji. Prodavač balí ikonku do novin a pop mně žehná křížem. "Bog s taboj,golubok". Je mi jasné, že pop je tak pravý, jako dům, ze kterého vyšel. Podíval jsem se tam. Fasáda načančaná a za vraty vůbec nic, žádný dům. Jen hromada růzností a několik koček. Inu, Potěmkinovy vesnice. Dnes už ho dostavěli, ale Arbat už není, čím býval.
Ikonku jsem dovezl, celníci tam i u nás nad ní mávli rukou.
Občas se do těch smutných, vševědoucích očí dívám, je mi tak i jinak, ale jsem rád, že ji mám.