Mám dobrou zkušenost při svých cestách na východ seznamovat se s normálními lidmi – jinak "solí země". S různými "načalniki i podnačalniky" jednat prostě musím, ale nejsou "šálkem mého čaje".
S Voloďou , který byl jedním z těch normálních lidí, jsme si padli do oka. Zpočátku udržoval jakýsi odstup, (měl své zkušenosti s lidmi, které přijímá jejich ředitel a navíc s "inostranci".) Netajil jsem svůj zájem o to, jak jde život mimo kancelář ředitele a snažil jsem se ho přesvědčit, že jsem v podstatě stejný chlap jako on.
Pozval mně k sobě domů. Toho jsem si považoval, protože už vím, že je to projev důvěry a sympatií. Jeho manželka byla Ujgurka, i ve svém věku krásná ženská. Našel si jí prý v Kazachstánu – vím, že tam jsou Ujgurky velmi žádané. "Stol pokrytyj" dokonce tam bylo i kazi. Kazi je speciální úprava koňské svíčkové – kazašská specialita. Naštěstí se mi podařilo koupit pár květů v hotelu a zbyla mi také láhev becherovky. Pojedli jsem, popili a já z něj začal mámit nějaké ty historky.
Nejdříve se zeptal, jestli jsem si přivezl zátku k vaně, že pokud ne, má ji pro mně nachystanou. Měl jsem. Zásluhou moskevských kolegů, kteří mi jí dali, v Moskvě bych ji těžko sháněl. Taky už měli svou zkušenost. Nevím, proč se zátky kradou i v hotelu a taky nevím k čemu by mohly být. Prostě to tak je.
"Víš Emil, to co ti teď řeknu je na "ťurmu" a tak to nikomu nepovídej!" Hřeším tím, že o tom povídám, ale utěšuji se, že Voloďů jsou tam přehršle a taky už uplynulo pár let. "Víš",povídá, "jednu dobu jsem byl bez rublíku v kapse, čekali jsme druhé dítě a narazil jsem na jednoho známého. No byl jak se říká čestný zloděj a přišel s tím, že objevil v jednom potoku ložisko zlata a že potřebuje pomocníka. Trochu mi zatrnulo, protože vím, že všechno zlato je "gossudarstvenoje", krádež se silně trestá a na Kolymu bych nechtěl. Říkal, že má kontakt k Číňanům a že to bude bez rizika. Musíme ale počkat na zimu, až potok zamrzne. Nebylo mi jasné, jak se ke zlatu hodlá dostat – vysvětlil. Musíme postupně odsekávat led až skoro k hladině a počkat, až to zase zamrzne. No a tak postupně, až se dostaneme na dno."Byl jsem napjatý, jak to všechno dopadlo. Voloďa pokračoval. "Já v tu dobu jsem dostal místo šoféra tady u nás v podniku a tak jsem s toho nezúčastnil. Taky žena mně od toho odrazovala a ta případná Kolyma…" "Měl jsem štěstí", pokračoval, "na známého to někdo prásknul a už jsem ho neviděl".
Popili jsme a já čekal, s čím ještě přijde. "Znáš Sašu, toho rybáře,? Znal jsem ho, jsem taky rybář, ale jen v našich českých poměrech. "Tak o tom ti něco povím", pokračoval, "jen se to nesmí dovědět jeho žena! "Bylo to loni ještě před zimou a Saša vyrazil na poslední lov. Věděl, že v jedné větší tůni zůstalo několik ket. Nemohly odplavat, padlo po povodni několik stromů a zahradily říčku. Musely být už hladové a na to je nejlepší "blizna"(tedy třpytka.) Saša nahodil a hned záběr. Pěkná, tak 5kg. Vytáhl jí a hned nahodil podruhé. Záběr, zásek se nepovedl, třpytka zůstala pod kořeny, Saša ji utrhnul a jinou neměl. Háčky měl, i lanka, ale co s "bliznou"? Neváhal a na kameni rozklepal svůj snubní prstýnek. Byl z měkého zlata, dal se tvarovat. S imrovizovanou třpytkou dostal ještě jednu ketu. S jídlem roste chuť a tak další nahození. No stalo se to, když chceme moc. I tahle improvizovaná třpytka se zachytila pod vodou za něco. Saša věděl, že bez prstýnku domů prostě nemůže. Nedalo se nic dělat. Svlékl se a do vody. Říkal, že v životě tak nepromrzl. Třpytku vylovil, na kameni z ní zase upravil prstýnek a domů. Všechno dobře dopadlo, i žena byla spokojená."
Povídali jsme si, bylo nám fajn a ne proto,že jsme něco popili. "Víš Emil", povídá, příště si zaletíme na Kamčatku", mám známého u vrtulníků a ten nás tam vezme." Kamčatka, to by byl můj sen!
Sen zůstal snem. Už se mi nepodařilo tam zaletět, je to přeci jen trochu "z ruky". Vzpomínám na ty lidi s trochou nostalgie i úcty. Měj se fajn Voloďo, Sašo a všichni ostaní "nastojaščije mužiki".
Jo a Lucie děkuji za "talčok" ke vzpomínkám.