V červnu loňského roku jsem napsal článek týkající se „konečného“ řešení důchodců. Byl myšlen jako nadsázka, což bylo také takto pochopeno. Vrtalo mi ale hlavou, kde a jak vznikly problémy s dnešními mandatorními výdaji. Shodou okolností se mi dostaly do rukou dvě zajímavé knihy. Jedna s názvem Paměti a úvahy od Lubomíra Štrougala a druhá Kam zmizel zlatý poklad republiky od Stanislava Motla, ze kterých čerpám.
Nejsem ekonom, za dobu svých studií jsem musel absolvovat několik zkoušek z předmětu politická ekonomie a úspěšně už vše zapoměl. Pochybností, jak to bylo s naší divokou privatizací, jsem se zatím nezbavil. Odhaduje se, že vysoce rizikové úvěry v té době činily 300 – 400 miliard korun. Napadá mě, jak je možné, že většinou opatrné banky šly do takového rizika. Že by k tomu byl nějaký pokyn? Vím, že bylo tehdy možné vzít si bankovní úvěr a nesplácet: ..“promiňte, můj byznys plán nevyšel..“ Chybějící legislativa to umožňovala. Výsledek? Krachy bank. Tehdejší informace naznačovaly, že celý transformační proces provází paralelní ekonomika. To se netýkalo nějaké obyčejné korupce, ale celého systému, nastartovaného v roce 1989. Dnes už tomu docela věřím – viz naši milionáři a miliardáři.
Docela rád bych slyšel názor na tento proces občana Klause, občana Dyby, občana Dlouhého, občana Kočárníka, občana Zemana a dalších, kteří byli „u toho“. Chápu, že nastartovat přechod k tržní ekonomice nebyla žádná maličkost. Nebyly zkušenosti a tak se muselo někdy střílet i od boku. Ale bez potřebné legislativy a takovýmto způsobem?
Naše zlato? Odkazuji na knihu Stanislava Motla, který uvádí: bylo prodáno ve dvou etapách v roce 1998. V první etapě 31 tun, za které jsme nakoupili dluhopisy Spolkové republiky Německo a tím jsme ji vlastně úvěrovali. Absurdní! A kdo byl v tomto obchodě autoritou nejvyšší? Nu přeci guvernér ČNB Ing.Josef Tošovský, m.j. evropský bankéř roku 1995. V roce 2002 náš zlatý poklad činil 13,7 tun, z původních 105 tun.
Tento můj výlet do historie má svůj účel. Od roku 1989 se objevila řada politiků působících tehdy, někteří i dnes, kteří nesou za celý tento proces plnou odpovědnost. Nikdo z nich se samozřejmě k této odpovědnosti nehlásí. Pokud vůbec cosi připouští, tak s poukazem, že tehdy nebyla potřebná legislativa a tudíž vše bylo legální. Bylo tedy legální okrást daňového poplatníka….
Mandatorní výdaje – prý hlavní důvod našeho dnešního dluhu. Je jasné, že reforma důchodového a sociálního zabezpečení je nanejvýše nutná. Není přeci možné, aby bylo výhodné nedělat, pouze brát od státu a mít se téměř parádně. Takže co s tím páni poslanci? Myslím, že hlavní žábou na prameni je státní administrativa neúměrně rozbujelá. Je běžné, že státní zakázky se předražují cca o 10% na úkor státu a že stát není nejlepším hospodářem, to je stará vesta.
No a dnešní politici, ucházející se o naše hlasy a tudíž o své budoucí prebendy? Získal jsem informaci, že za minulého režimu pobírali poslanci cca 2000 Kč + cestovné a další náhrady. Oni totiž byli normálně zaměstnáni ve své většině; nehodnotím jak asi pracovali na svém místě. Dnes? Je to nejlepší byznys! Politický vliv, kontakty, služby a protislužby (viz porcování medvěda), správné rozmístnění kamarádů a těch hochů, co spolu mluví atd. A jejich imunita? Docela věřím tomu, že je vůbec nejlepší nechat se zvolit do sněmovny či senátu, přijít třeba i o část svého korupčního výdělku a za tuto službu získat doživotní imunitu. Jak výhodné! Ne všem se ale zadaří – viz starosta Žabovřesk v Brně Kvapil. Obávám se ale, že je to jen špička ledovce.
Když vidím Paroubka na bilbordech, jak bojuje za naše důchody a mateřskou, nebo Topolánka, který myslí za nás, je to mírně řečeno úsměvné. Více mě nadzvedlo vyjádření Cyrila Svobody, který v rozhovoru s Andělou Dvořákovou, předsedkyní Svazu bojovníků za svobodu řekl: „… paní předsedkyně, uvědomte si, že vaše biologické hodiny dotikávají a nemůžete tedy čekat od politiků nebo veřejnosti nějaký mimořádný zájem.“ (Uveřejněno v časopise Národní osvobození 15.8.2002.
Nemohu a nechci generalizovat. Vím i věřím, že jsou u nás i slušní politici, kterým ještě cosi říká obyčejná lidská slušnost a morálka. Obávám se ale, že je jich zoufale málo. A tak mám před sebou těžko řešitelný úkol. Komu dám svůj hlas? Mám jenom jeden. Více méně profláknutým politikům a jejich partajím? Nevím, opravdu nevím. A co si z toho vyvodím pro sebe a své vrstevníky? Nic se současným politickým marazmem asi neuděláme. Takže zbývá šetřit trochu z důchodu (pokud to vůbec jde), omezit výdaje na minimum a pokusit se přežít. A mladí? Pokud můžete, odejděte tam,kde ještě funguje politická morálka, posbírejte zkušenosti jak a co dělat a hlavně se vraťte a pomožte napravit věci veřejné.
Asi se toho nedožiji, ale rád bych, aby se ustanovil ústav na odhalování hospodářských zločinů této naší doby, třeba jen jako memento, co se dělat nemá a nesmí.