Při rekonstrukci chalupy najdete řadu věcí po bývalých majitelích. Staré fotografie, opletený kameninový hrnec, tzv. „sádelňák“, pouťové srdce z perníku s nápisem „Z lásky“, částečně ohlodané od myší a řadu dalších věcí a věciček, kterých se někdejší majitelé nedokázali zbavit nebo na ně prostě zapoměli.
Já, kromě dalšího, jsem na půdě za trámy našel dvoje dveře. Měly atypický rozměr a byly udělány z poctivého masivu. Abych je vůbec dostal na světlo boží, musel jsem rozebrat část střešní krytiny a sundat je na dvorek. Dalo to fušku, ale povedlo se. Žena hned ať je rozeberu, pořežu, a že bude čím topit.
Ometl jsem letitý prach, pavučiny a koukám jak a odkud půjdu na to rozebírání. Svítilo sluníčko a dveře jakoby omládly a těšily se, že půjdou opět do služby. Vím, že je to blbost, ale měl jsem takový pocit. A tak jsem se do nich pustil. Dláto, kladivo a začal je rozebírat. Byly výplňové z poctivého modřínu a ještě občas zavoněly smolou. Spasované dohromady tak, že dalo dost práce je někde načít. Nikde žádný hřebík, jen rohové kolíky, řekl bych, že jasanové. Po dosti lopotné práci začaly povolovat. Prohlížím vyraženou výplň a nestačím se divit. Drážka asi vyfrézovaná nebo vyříznutá, laser by to lépe nezvládl, schválně jsem si došel pro „vingl“. Naprosto přesné, a když jsem výplň zkusmo nasadil do drážky, seděla jak přišitá. V duchu smekám klobouk před mistrem, který je zhotovil. Napadá mě obligátní úsloví mé ženy, že se má všechno dělat „s péčí a láskou“. Já jako v podstatě flink musím uznat, že to její úsloví na tyhle dveře platí do slova, ale na mě…
Přerušuji práci a začínám trochu přemýšlet. Jak jsou asi staré? Vzpoměl jsem si, že na komíně na půdě je vyrytý letopočet 1926, což se tehdy dělávalo, když byla „glajcha“. Tak asi v tomto roce je někdo vyrobil. Docela rád bych se s tímto řemeslníkem setkal a poklábosil. Určitě to nebyl někdo typu: „brácho, podrž to, já jdu pro prachy“. A taky nepostrádal určitou řemeslnickou hrdost na svou práci. Prostě Pan mistr. A tak v duchu přemýšlím o té dnešní výrobě pro rychlou spotřebu i rychlý zisk. Proč se ksakru zbavujeme věcí, které mohly ještě dobře sloužit? Jen proto, že už nejsou „in“? Myslím, že nejsem staromilec a tomuto trendu podléhám občas i já, ale se skřípěním zubů.
V kamnech zbytky dveří hořely přenádherně, voněly, jen já, asi cvok, jsem z toho velkou radost neměl. Jo a ty druhé dveře? Tak ty jsem za převelikého funění vynesl zpátky na půdu, postavil na jejich místo, přikryl a těším se, že až já tady nebudu, někdo je třeba objeví a bude mít stejný pocit úcty k člověku, který je vyrobil. A třeba se k nim zachová milosrdněji, než k těm prvním já.