Tak už je zase podzim. Těch barev! Jakoby každý strom a keř se chtěl před tou zimní kosou ukázat v celé kráse. Pohlazení pro oči.
Jdu na kontrolu sklepa, jak to vypadá s letošním vínem. Procházím kolem držáku s nářadím ve stodole a cosi tam zacinká. "Hej, ty tam! Jak dlouho tady budu ještě viset? To nevíš, že je už čas na rytí?" Dělám, že nic neslyším a pokouším se protáhnout kolem. "Nedělej, že mě neslyšíš a nevidíš. Kdy už mě konečně sundáš a začneme spolu něco dělat?" Vím, kdo se to ozývá – rýč. Tedy rýčolopata, někde se jí říká štychovka. Vrtí sebou, málem že nespadne z držáku. "Tak co je s tebou? Kdy se uráčíš mě vzít do ruky a začít dělat, co stejně udělat musíš?"
Má pravdu. Už je podzim a doba rytí. Zahrada tak cca 600 metrů plochy a všechno rytí "růčo". Už dopředu cítím, jak budou bolet záda. "Tak kdy mě sundáš a kdy začnem?" Můj povzdech nad nastávající robotou ji nijak nevzrušuje. "Tak dobrá, půjdeme na to hned", já na to. Sundal jsem rýčolopatu z držáku, prohlížím ostří, násadu, jestli se neviklá a není nalomená. "Co si mě tak prohlížíš? Jsem v pořádku a už se těším. Pavouci si na mě dělají sítě, to nesnáším." Není zbytí a tak se odhodlávám k první brázdě. "Poslyš, co je s tebou? Loni jsi měl jinou páru a tou nohou jsi mi pomáhal zajet pěkně hluboko". "No loni", já na to, "jsem o rok starší a člověk mi už tak dobře neslouží, víš?" "Nepovídej", ona na to, "já pamatuju ještě první republiku, tak co mi tu chceš povídat o stáří, jsi prostě línej, to je to!" Má pravdu, jsem mladší a pamatuji ještě tak trochu protektorát. "Proč nejdeš do rýčové školy učit mladé rýče, jak se má dělat?" "Pokud ještě můžu, tak dělám a už nekafrej a přitlač na nohu. Na učení mlaďochů je ještě čas a stejně tu školu zruší, když je všude ta technika."
Prvních 50 metrů je poryto. Dá to práci pořádně zaklopit do brázdy zelené hnojení. Přemýšlím o "rauchpauze" a případném hltu vína. "To už máš zase "rauchpauzu"? S takovou to za ty dva víkendy nestihnem! Násadu jsi mi udělal delší, aby ses nemusel tolik ohýbat, tak dělej, dělej!" "No jo, dělej, dělej," já na to. "A co moje plotýnky a vůbec, co mě buzeruješ? Jsem už starší pán a ty jen kus ocelovýho plechu, tak kušuj!"
Asi jsem ji urazil, protože už mlčela. Za chvíli se ale ozvala ta její, zřejmě ženská přirozenost s lichotkou. "No vidíš, jak ti to jde, jsi pořád ještě při síle", zkouší to na mě z jiné strany. Vím, že je to od ní hec, ale přeci jen to trochu pošimralo mou ješitnost. Nad hlavou slyším husí křik. Jsou tam vysoko, pěkně v klínu a povzbuzují se navzájem. Trochu se narovnám a zkouším je spočítat. U čtyřiceti se spletu a začínám znovu. "Tak to by už stačilo", zase se ozývá. "Vezmi si z nich příklad, jakou cestu mají před sebou a pořád letí a letí. Nejsou takové padavky jako ty!" Tak teď to přehnala. Přitlačím fest na ni, až zaskřípe o kámen. "Dávej pozor, nebo se ztupím a ty se budeš vymlouvat, že už to se mnou nejde."
Rozvázala se mi bota, přerušuji rytí a chci si ji zavázat. Je to vždycky trochu potápěčská operace. Hluboce se nadechnout a dolů. Na první pokus to nevyšlo a tak opakuji. Pozoruje moje dechové cvičení a marné pokusy o zavázání boty. "No je na tebe podívaná pro bohy, loni jsi tak nefuněl a zavázal botu na první nádech." Nekomentuji, protože musím popadnout dech. "Jak tak koukám, narostl ti pořádný mozol, to máš z toho vína a mála pohybu." Má pravdu, ale co se s ní budu handrkovat.
Pomalu se smráká a navíc začíná trochu pršet. Ohlížím se, kolik se toho porylo. Není to tak špatné, dobrých 150 metrů. Zítra také tolik, uvažuji a bude polovina. "Tak pro dnešek končíme," říkám jí. "No dobrá, ale zítra hned v sedm na place a žádné výmluvy se nepřijímají." S úlevou končím a chci ji vrátit na místo. "Kdo mě očistí a nabrousí, podívej jak vypadám!" Očistění a líznutí pilníkem je brzy hotovo. Věším ji na místo a s úlevou povzdychnu. "Tak zítra v sedm," ještě připomíná. Trochu se zavrtí, aby našla správnou polohu a zdá se, že pomalu usíná. Odcházím, občas klopýtnu, noha je namožená a raději se už neohlížím. Přemýšlím, jestli si zítra nevezmu jiné nářadí, ale asi ne. Přes ty její invektivy je to pracant a dobře se s ní dělá. Takže zítra, ach jo…