Bylo to těsně před koncem války,(tedy té druhé.) Bydleli jsme v malém městečku v nájmu jedné vilky. Městečko bylo svého času jedním z center židovské komunity. Byla tam i synagoga. Místní židé byli většinou obchodníky, žádní ortodoxní a svou víru brali jako něco v co se sluší věřit a mít.
Do vilky se nastěhovala rodina velitele nedalekého koncentráku pro německé zběhy. Často se tam popravovalo, jak jsem se později dověděl. Dobře si dodnes pamatuji onoho velitele, měl jen jednu ruku, o tu druhou prý přišel u Stalingradu. Vždycky přijížděl v kočáře v černé esesácké uniformě a všichni kolem mně pro něj představovali něco jako hmyz. Nevím proč se mi líbila jeho čepice, ale jen do chvíle, než mi táta vysvětlil, co představuje ten stříbrný znak na ní. Dodnes nevím, proč jsme tam mohli bydlet, když majitele vilky vystěhovali ze dne na den.
Rodinu onoho velitele tvořila žena a dvě dcerky. Jeho žena jakoby byla vzorem nordické rasy a krutá i v maličkostech. Pamatuji si ještě jména holek. Brunetka Heidi, o rok starší a blondýnka Oši, o rok mladší než já. Skamarádili jsme se, jak už to u dětí bývá. Já matlal němčinu a holky češtinu.. Docela jsme si rozuměli. Holky nebyly skoupé a tak jsem od nich dostal někdy pomeranč, někdy buráky. Říkaly, že jsem trotl, když jsem první pomeranč a buráky chtěl jíst bez oloupání. Dávaly ale dobrý pozor, aby je při tom nepřistihla jejich matka. Už začínaly rozlišovat…
V místní škole byla německá posádka. Když občas pochodovali a zpívali, (docela jim to ladilo). Dodnes to cítím, jaký jsem měl z nich strach. Měli totiž na zádech "telata", kolem stočený bandalír a na něm přilbu. Já si to představoval, že je to useknutý trup člověka, jen mi nebylo jasné, proč nekrvácí.
Za školou bylo hřiště, které používali jako cvičnou střelnici. Líbili se mi jejich terče a tak jsem s holkami uspořádal zlodějskou výpravu. Holky hlídaly a dodnes slyším Heidy jak volá: " Emilu, ty vulo, Němci jdou!" Sbalil jsem jeden terč, holky nesly druhý a mazali jsme domů. K čemu nám byly nevím, ale od táty jsem dostal mazec a terče urychleně zlikvidoval v kůlničce.
Jednou jsem byl svědkem dost otřesné události. Ošina máma jí tloukla stoličkou do hlavy až tekla krev, jen proto, že mluvila česky.
Pomalu se blížil konec války a německá armáda se začala stahovat. Ulice a cesty plné poškozených aut, tančíků, nebyl už benzin. Na škole stále vlál velký červený prapor s hakenkrajcem. Vzpomínám, že nám z něho naše mámy ušily trenýrky. Já dostal ty, na kterých byla na zadku část hakenkrajcu v bílém poli. Z asi padesáti místních Židů se po válce nevrátil ani jeden.
A jak skončily holky a jejich rodina? Snažili se utéci za Vltavu k Američanům. Nevyšlo to. Od jednoho očitého svědka jsme se dozvěděli, že máma držela holky, otec jednu po druhé zastřelil, pak mámu a nakonec sebe. Leželi asi dva dny vedle sebe na trávě, než je někdo pohřbil. Dlouho jsem nemohl pochopit proč se to stalo… No a pak přijeli s koňskými potahy Rusové, ale to je už jiná historie.
Jako kluk jsme nic nechápal. Dnes si troufám tvrdit, že jakýkoliv fanatismus, politický, náboženský či jiný je ve své podstatě nelidský a zavržení hodný.