Reklama
 
Blog | Emil Pokorný

Setkání s milionářem.

   Sedím v odletové hale letiště Ruzyně a čekám na odlet do Kazachstánu. V hlavě si rovnám pořadí jednání, s kým, o čem a jak, občas si udělám poznámku. Hlavou se mi honí lecos, jak už to bývá při dlouhém čekání. Občas mi myšlenky zaletí k tomuhle blogu.  V duchu kroutím hlavou nad nenávistnou intolerancí některých diskutujících i  jejich hrubostí. No každej jsme ňákej... 

   Lámanou češtinou se mě ptá jeden cestující, jestli nevím, kdy bude odlet do Kazachstánu. Upozorním ho na tabuli odletů, kde se právě objevil anglický text. Poděkuje a jestli si může přisednout. Přikyvuji že ano, ale nejsem nijak nadšený. Povšechné rozhovory s neznámým nemusím. Ptá se, jestli letím také do Kazachstánu, (jak na to přišel netuším,) já že ano a připravuji se na případné dotazy o této zemi. Představuje se, musím také, jeho jméno jsem přeslechl. A že jeho dědeček odešel ve dvacátých létech do Ameriky, on že se tam narodil a že u nich doma se stále ještě mluví česky.

   Nevím, čím to je, ale čas od času mi zcela neznámí lidé začnou povídat o sobě. Asi to bude tím  mým ksichtem nebo tím, že umím naslouchat – k tomu mně naši doma vedli. A on spustil. Že se jeho rodiče museli dost ohánět, aby jeho a sestru uživili a dali vzdělání. Prolustroval jsem ho pohledem, vidím dost  nenápadné a o to více  drahé hodinky, bratru tak za čtvrt milionu, nějaký ten prsten a zlatý náramek. Už jsem se pomalu připravoval na historku o čističi bot, který se stal milionářem. Pochopil, co si myslím,ale přesto pokračoval. Nečistil boty, umýval nádobí v restauraci, aby si vydělal na školu a po škole se mu zadařilo. Začal jako programátor na prvních PC, jezdil za prací po státech, bydlel i v karavanu, první manželství se mu rozpadlo a vystřídal celkem osm profesí. Neměl pro ty profese český ekvivalent a mou  chabou angličtinou jsem mu také nemohl pomoci. Trochu hrál na burze a celkově si přišel cca na 16 mil.USD. To jsem se zarazil, protože takové údaje se notabene cizímu člověku neprozrazují. Pochopil můj nevěřícný pohled ale pokračoval.

   "Víte, můj děda Ďžou, kterého jsem měl moc rád vždycky říkal. Když vyděláš víc než potřebuješ ty a rodina, tak to máš navíc a svěřené do opatrování!" To nejsou tvoje many! Ty musíš opatrovat a rozdělovat těm, kteří neměli takovou kliku jako ty!" Nevěřícně jsem kroutil hlavou, protože s něčím takovým jsem se u nás nesetkal. Viděl, že se mi to v hlavě nemůže srovnat. "Já chodím v neděli do čerč, ale to nemám tam odtam. To ten můj děda…"

Reklama

   "Byl jsem už několikrát tam u vás doma v Česku. Hodně lidí tam má nataženou ruku, nějaký ten dolar jsem jim nechal. Pak jsem slyšel, jak si něco povídají o blbejch  Amerikánech, který se daj ohnout, (já jsem mluvil anglicky z opatrnosti, aby nevěděli, že rozumím). Dost mě to naštvalo. I ten můj děda tam někde nahoře zvedl prst, cože jsem to provedl. A tak mám problém. Nemáš prachy, máš problém. Máš prachy, chceš je podle dědy někomu dát,  další problém". Viděl jsem, že ho ta zkušenost u nás dost nadzvedla a rozuměl jsem mu.

   Usadili jsem se do letadla, mezipřistání ve Frankfurtu a pak na Kazachstán. Viděl, že nejsem v první třídě a tak po půlhodině přišel se dvěma skleničkami koňaku. Měl jsem vedle sebe volno a tak jsme si dále povídali. Stále se mi motal v hlavě ten jeho děda Džou. Ono je to asi opravdu tak, že ten, kdo sám nemá, lépe rozumí druhému stejně postiženému…

   Začal jsem o Kazachstánu, kde se mi moc líbí, krajina, lidi a vůbec. Říkal, že tam letí kvůli byznysu s naftou, ale že by rád někde pomohl, jak mu to kázal děda. Mám tam řadu známých a tak jsem ho upozornil, že Kazachstánci uznávají statut hosta, kterému se musí předložit to nejlepší co mají a že za to nic nepožadují. Ale, jestli jim něco slíbím a nesplním, jsem pro ně nula. Ono jich až tak moc není, něco přes deset milionů, ale poví si to…Pokyvoval hlavou a že jestli nevím, kam by a čemu by mohl prospět. Vzpoměl jsem si na teď už dobrého kamaráda Mirka a jeho ženu Renátu, tehdy našeho velvyslance v Kazachstánu a jeho paní. Věděl jsem, že se Renáta zabývá charitou a že jeho případný příspěvek najde správného adresáta. Dal jsem mu telefoní číslo s tím, ať se odvolá na mě.

   "Připoutat se, budeme přistávat",hlas letušky. Přistání "mjagkoje". jak říkají Rusové a byli jsme v Almatě. Nádherný Ťaň Šan, hory s bílými čepicemi skoro na dosah. Loučíme se v hale, mě čekají kamarádi a jeho taxi do hotelu. Tisknem si ruce, mám pozvání do států, (těžko ho využiji) a finito.

   Přemýšlím, jsou u nás nějací dědové Džouové? Nevím ale rád bych aby byli…..