Jako obvykle jsem ráno nastoupil do tramvaje, nebyla ani plná a tak jsem si vyhodnotil pozorovací místo. No je jaro, hormony se trochu probouzejí, hlavně když se kabáty nechávají v šatníku, (tedy samozřejmě u dam!) Ač ve věku pokročilém,(necítím se být ještě oplzlým dědkem,) mi dámské vnady ještě cosi říkají.
Byla to tak asi čtyřicátnice, dobře vyvinutá, ne tedy příliš, tak akorát. Postavil jsem se nad ní. držíc se za madlo a oči mi občas zabloudily na to příjemné představení. Četla si knížku. Podotýkám, že jsem se na tom madle ani neklátil, či jinak dával najevo, že se o mně pokouší mdloby. Říká se, že lidský pohled upozorní objekt, na sledování. Něco na tom asi bude. Sklapla knížku, zvedla oči, pak sebe a nabídla mi místo. Totální šok mé ješitnosti! Kdyby se mně někdo v tu chvíli zeptal na jméno, tak bych asi zakoktal, že nějak od CH. Poděkoval jsem s tím, že si ještě dobře stojím.
Následující stanici jsem vystoupil. Do práce to ještě bylo tak 3 km. Cestou jsem přemýšlel, jestli opravdu vypadám na umření. Objektivně vzato, nevypadám!
A tak jsem zahájil první jarní kilometry. Nejsem si jistý, jestli v nich budu pokračovat. Jedno ale vím – končím s pozorováním a budu si raději číst noviny.