Odlétáme Il-62 z letiště Vnukovo. Není to letiště pro cizince, kolegové nás tam nějak propašovali. V Moskvě poprchá, je listopad a teplota 8 stupňů tepla. Letím do Chabarovsku pracovně a tak si připravuji poznámky pro jednání. V šesti tisících metrů udeřilo do okének prudké slunce. Sklapuji blok a dívám se, mraky kdesi zmizely. Stále stoupáme až do hlášení kapitána, že jsme dosáhli letové hladiny deset tisíc metrů a máme rychlost 850 km/hod. Letíme dále na východ už v horizontu. Krajina většinou pod sněhovým popraškem, takže nic pro oči. Jen mně napadá po třech hodinách letu, jaký byl Hitler hlupák, že se do tak obrovské země pustil…
Z palubního rozhlasu nás informují o přeletu velkých sibiřských řek, ze kterých vidím jen jejich meandry pod sněhem. Konečně jdeme na přistání. Přistání OK a jdeme ven. Šok! Tady je už 22 stupňů mrazu! Naštěstí nás čekají místní v autech, čekáme na "bagáž". Ti se trochu ušklibují, když vidí jak začínáme "klepat kosu", "jen si užijte holoubci dalněvostočnoj pogodky!"Rychle do hotelu, je tam docela teplo a urvat pár hodin spánku. Co opravdu nemusím, je časový posun a už vím, že první den se mnou nic moc nebude. Místní jsou na to zvyklí, když k nim občas zavítají "moskviči" a tak organizují jen pracovní večeři. Té vodky a přípitků! Jsem už ze svých cest do Ruska na to zvyklý, ale stejně je to síla. Při svých prvních cestách jsem se snažil vyhýbat se většímu pití, až mně můj známý upozornil, že takhle ne! Je to prý urážka hostitelů, ale hlavně ten kdo málo pije je u nich v podezření, že je chce v něčem "obduriť" a to není dobrý vstup do následných obchodních jednání. Po týdnu jsem už vcelku adaptovaný a vím už, že po návratu domů zpravidla zlikviduji domácí zásoby za více než nesouhlasných projevů své ženy.
Následující den zahajujeme obchodní jednání. Máme představu, co nabídnout, (vždycky se snažím zjistit místní podmínky, potřeby a hlavně to, kdo má právo podpisu a má razítko.) Jednání jde docela dobře, hlavně po rozhovoru s ředitelem mezi čtyřma očima. Odpoledne nás vezou na prohlídku města. Nové socialistické výstavby moc není, tak asi půl na půl s tou starou. Obchody s ruskočínskými nápisy, na hranici s Čínou tak cca 50km. Amur! Těšil jsem se na tu řeku. Je ohromný, ničím nespoutaný a už pod ledem. Na něm skupinky rybářů v kožiších a papachách, loví na "dírkách" a u nohy nezbytnou láhev vodky. Odhaduji šířku tak na 3km a jsem upozorněn, že na jaře, když tají sněhy, tak se rozlévá až na 35km.
Jako Čechoslováci máme i tam docela dobrý kredit, ještě nerozlišují, že jsme se rozdělili. Jeden z místních je z Magadanu a hned připomíná, že tam postavili pomník Tatře 111. Na můj dotaz proč, vysvětluje, že jen díky těmto náklaďákům zvládli dopravu potravin do města, když vše zapadlo sněhem a jejich náklaďáky nebyly schopny cestu zvládnout. Docela mně to potěšilo. Vidí můj zájem a tak se rozpovídá. "Tady u nás si musíme všichni vzájemně pomáhat. Musím pomoci i tomu, se kterým si jinak ruku nepodám." Kroutím hlavou a tak vysvětluje. "Loni v červnu jsme vyjeli na piknik do tajgy, nedaleko tak asi 150 km. Bylo teplo, tak se jelo nalehko. V noci ale přišel buran a ráno bylo 14 stupňů mrazu! Dost lidí pomrzlo, říkali tak kolem třiceti. Bylo by jich o hodně více, kdybychom si nepomohli tím, co kdo měl." Vidí, že mám zájem ho poslouchat a tak pokračuje.
"Máme tady dva termíny dovolené. Jedna je bramborová na podzim a druhá rybí na jaře." Tak to jsem ještě neslyšel a poslouchám. "Každý tady máme zahrádku a pěstujeme, co se urodí. Jak dozrají brambory, končí práce a jde se na ně. No a na jaře, jak se jde keta třít, zůstane v práci jen ten, bez kterého to opravdu nejde". Napadá mně kolik, říká tak 10%. "To pak žádné sítě, jen pořádný klacek a pytel. Vpředu plavou samci, zabíjejí vše živé a za nimi samice. Přes řeku se pomalu dá přejít po jejich hřbetech." Jsem rybář, ale tohle si dost dobře nedovedu představit. " Na místě je vyudíme a máme zásoby na zimu." "A ostatní maso?," ptám se. "No ze západu nic moc, z Číny je to drahé a tak když už je bída, vyrazí místní četa vojáků do tajgy a postřílí na co přijde." Vidí, že přemýšlím o tom, co mi řekl a dodává: "Víš, příroda tady není až tak krutá, je spravedlivá a dá přežít. Jen jí musíš rozumět a podřídít se. Při tom všem je krásná, nikde jinde bych žít nechtěl". Mlčím a tak dodává: "Vy na tom západě už přírodě moc nerozumíte, ale ona vám to spočítá a nám s vámi", dodává docela smutně.
Jednání je ukočeno, myslím k oboustrané spokojenosti. Ředitel dodává, že teď už je to na Moskvě, (z toho mám trochu obavy..) Poslední večeře. Opět hora přípitků, ale stejně mám pocit, že tito lidé jsou mojí krevní skupiny. Nic nepředstírají a cítím z nich tu jejich přírodu. Dostáváme každý tři čerstvě vyuzené kety, nějaký kaviár, flašu vodky a finito.
V Moskvě jsem přišel o dvě kety,slabou půlku jsem snědl a zbytek dovezl. Žena doplnila zásoby v našem baru, je to holka předvídavá. Nevím, jestli se tam ještě podívám. Rád bych…