Můj známý manželský pár, již ve středním věku, ke kterému jsem čas od času chodil na návštěvu, se dlouho snažil o potomka. Musím předeslat, že jejich byt byl prototypem dokonalé čistoty všude tam, kam oko dohlédlo, i tam, kam nedohlédlo. Bydleli ve třetím patře a paní domu, jinak úspěšná a uznávaná účetní, by byla nejraději, kdyby se návštěva zouvala již v patře druhém.
V obývacím pokoji ležel na zemi pravý peršan s třásněmi, které byly vždy vyčesány jedním směrem, takže pokud člověk nechtíc toto vyčesání porušil, měl více než provinilý pocit. S oběma se docela dobře povídalo o všem možném. Jen když se mi někdy podařilo utrousit drobeček na koberec, paní domu zmlkla a zatvářila se, jakoby ji náhle a prudce zabolel zub.
Její manžel byl můj kamarád, který se mi občas s něčím svěřoval a tak jsem se stal jeho "vrbou". Nejsem akurátně pořádný, jako asi většina mužů a spíše se kloním k názoru, že pořádek je pro blbce. Kamarádovo líčení chodu domácnosti mělo někdy tragikomický charakter. Nechci zacházet do přílišných detailů, ale někdy jsem byl otřesen.
Podotýkám, že se měli vcelku i po desetiletém manželství rádi, rozuměli si, až na tu pořádkovou fobii.
Uvedl jsem, že se dlouho snažili o potomka. Jejich snažení mělo konečně úspěch a narodila se jim dcerka, Libuška jménem.
Ohlásil jsem se na návštěvu a byl pozván. Zapoměl jsem se ale zout ve druhém patře a zazvonil. Paní domu otevřela, hned jsem se uklonil,(to abych si zul boty) a podával jí kytku. Jen kývla, sáhla kamsi za sebe a podala mi chirurgickou roušku, abych si ji nasadil. Neprotestoval jsem, jen jsem koukal, jestli mi nebude nabídnut také chirurgický čepec. Z toho sešlo, protože na mé lysé hlavě se toho moc neuchytí. Pak jsem byl dirigován do koupelny, umýt si řádně ruce. Zuby jsem si čistit nemusel, protože pro mě nebyl kartáček. Všiml jsem si, že si paní domu uvědomila v tomto ohledu svou chybu.
Následně jsem byl uveden do ložnice, kde se měla pod nějakým baldachýnem nacházet Libuška. Asi se nacházela, ale nebylo mi dovoleno ji zhlédnout a hned jsem byl vystrčen do obýváku. S rouškou na obličeji se moc dobře nemluví a tak jsem si jí sundal. Paní měla sice nesouhlasný pohled,ale neprotestovala. Samozřejmě jsem vyjádřil poviný obdiv, jaké je to krásné dítě a dostalo se mi mnohoslovného referátu od paní domu. Kamarád mlčel, zdál se mi trochu sinalý v obličeji a byl trochu přepadlý.
Za několik dní jsem měl plánovanou služební cestu na dva dny. Když se kamarád dozvěděl, že musí jet také,docela rozkvetl a do tváře se mu vrátila zdravější barva. Podotýkám, že jeho paní měla k ruce babičku, takže jeho odjezd byl s nevolí schválen.
Co já se od něho za ty dva dny nedozvěděl! Shrnutí všeho by se dalo nazvat – hygienický teror! Dokonce začal hovořit o rozvodu. Snažil jsem se mu to rozmluvit, bylo však vidět, že v něm zraje nějaké rozhodnutí.
Asi tak za týden přišel celý rozzářený do práce. V první chvíli jsem jsem myslel, jestli se nerozhodl k rozvodu. Ne, nebyl to rozvod a vylíčil mi k čemu došlo.
"Já už to nemohl déle snášet",povídal, "a tak jsem si v pokoji sundal kalhoty a vydělal se s prominutím na ten koberec!" Ztuhnul jsem, protože jsem si v barvách dokázal představit reakci jeho paní. "Představ si, že mi to co se se mnou stane bylo docela fuk!"
A co bylo dál? Paní byla intelientní, pochopila hloubku jeho zoufalství,mlčky přinesla smetáček a lopatku,aby onen exkrement odnesl na záchod. Večer po vykoupání, nakrmení a uspání Libušky, si otevřeli láhvinku tramínu a byli po dlouhé době spolu…
Jaké z toho plyne poučení? Všechno na tomto světě má své místo, určení a význam. To jenom my,"páni tvorstva" v tom máme někdy guláš…