Nevím už kdy a kde jsem to zaslechl. Děda, někdejší bojovník legií v Rusku rád povídal jak to tam v té válce bylo. "Představ si, zamrzlá řeka, na druhém břehu rudí, my forikujem. Ran jak o Božím těle, plazíme se po ledu a na druhém břehu hups do obilí. Ale dědo, obilí v zimě?" Děda se jen chvilku zarazí a dokončí:" Synku, v Rusku je všechno možné!" Občas jsem si na jeho slova vzpoměl…
Jdu po ulici v Astracháni, vedoucí k mostu. Chodníky dřevěné, ulice samá díra, u mostu největší. Pokud tam občas zapadnul gazik, ještě to šlo. Když tam ale začaly zapadat náklaďáky, muselo se řešit. Přijela dvě auta. Jedno se štěrkem, druhé se ženami pod vedením brigadýra. Štěrk vysypaly do díry,(samozřejmě že ženy), a já koukám, co bude dál. Z druhého auta stáhly kovový plát, tak 2x3m, silný 3cm. Netroufám si odhadnout, kolik vážil. Brigadýr kontroloval, přikazoval a pokuřoval. Povedlo se. Díra byla spravená.
Stojím na břehu Volhy. Matka Volha! Nepoužívám rád silná slova, ale tady… Trochu zádumčivá, mohutná klidná síla. (Možná odtud vzali lidovci téma svého loga.) Na řece rybáři v loďkách. Tady je to tak. Pokud mužik nechce nebo nemůže dělat ve fabrice, vstoupí do "rybsovchozu", aby měl "bumážku", že je zaměstnaný. Nikoho, kromě jeho ženy nezajímá, kolik uloví. Na loďce má krátké pruty, na konci vlasce tak kilové závaží, "kružok", návnadu, u loďky průvěs a na něm zvoneček. Natáhne se v loďce a chytá. Zvoneček zazvoní, vytáhne se úlovek, hodí do loďky, dá se doušek vody z řeky, hlt vodky, nová návnada a zalehne se. Večer přirazí ke břehu, žena už čeká a jde na trh prodat,(tedy pokud je co.) Rybář pak zamíří do "pivnoj" a řeší mezinárodní situaci.
Rád chodím na jejich bazary. Většinou na čumendu a pozorovat. Cestou na bazar jdu kolem domu, kde opravují fasádu. Zedník "mastěr" stříká fasádu a u pumpy dvě ženy. "Mastěr" přestane stříkat, dívá se na práci, zapálí si a ženy logicky přestanou pumpovat. Ten se na ně osopí, že tady jsou od pumpování a tak se pumpuje, až z pojistého ventilu vytéká.
Otroctví a ponižování žen? Na to určitě kladně odpoví zapálené bojovnice za jejich práva. Mně to zpočátku také uráželo a nechápal jsem.
Jsem v centrální části Ukrajiny, v Kirovogradu. Je tu letecká akademie, kterou absolvovala většina pilotů a šturmanů v SSSR. Jdu po ulici a nestačím se ohlížet. Ženy! Nevím, jestli je někde na světě takový soubor krasavic.. I ty přes padesát stojí za pozornost. Chůze, držení těla i oblečení – čumím.
Od známých dostávám vysvětlení. Za Kateřiny II. byl Kirovograd,(nevím jak se tehdy jmenoval,) pohraniční pevností s posádkou gardových husarů. Ti se časem začali bouřit, ve městě bez žen. Místní ženy nic moc. A tak Kateřina vydala carský "ukaz" – z každé gubernie vybrat nejkrásnější dívky a poslat husarům. Stalo se a bylo po vzpouře. No a dnes není snad leteckého garnizonu, kde by se nenašla nějaká Kirovogradčanka.
Známým vyprávím o Astracháni a co jsem tam viděl. Nejdříve říkají, že jsou to jen výjimky, vidí, že moc nevěřím. "Víš". povídá Ljuba, " my jsme prošli jiným vývojem než vy". Moc nechápu a tak pokračuje. "Neumím to slovy dobře vyjádřit, spíše to cítím. V nás ženách je něco jako utajená hrdost nad tím, co dokážeme. Podívej za války. Muži na frontě a všechno ostatní bylo na nás." S tím souhlasím a troufám si tvrdit, že bez svých žen by válku nevyhráli. "Mužici ať si cvrlikají v pivnoj. bez nás…." nedopovídá a ani není třeba. Ljuba je stejně zvláštní případ. Několik titulů, přednáší na VŠ, muž je letecký mechanik. Docela jim to klape. Jo a umí bezvadné pelmeně, ani na Sibiři jsem takové nejedl.
Loučím se a mám o čem přemýšlet. Stejně ale nemohu beze zbytku přijmout jejich fatalismus. "Što podělaješ.." a "Na věrchu vidněje.."
Přes to všechno co jsem viděl, ruské ženy chválím.