Tak tedy. Bylo mi asi tak pět let, kdy jsem na ohnutý špendlík, přivázaný režnou nití k lískovému prutu a kus rohlíku, ulovil první RYBU! Byla to malá bělička. Ten, kdo to někdy zažil, ví o čem je řeč. Učitelem co a jak byl můj táta a za tu rybku mně dost sepsul. Nicméně, dětská dušička byla v peříčku.
Jak šel čas, tak ta dětská radost vybledla a navíc moje partnerka neprojevovala žádné nadšení z mé snahy chodit zase k vodě. Přeskočím pár let.
Po řadě peripetií, jako členství v organizaci, školení, zkoušky a zaplacení příslušného poplatku, včetně nákupu celé rybařiny, jsem konečně zasedl na břehu a prvně nahodil. Vyšlo na mně přísloví o té kovářové kobyle, ale naopak. Vytáhl jsem totiž pana kapra, mlíčňák 7kg. Ještě dneska cítím, jak jsem se tehdy rozklepal. Byl jsem ale chycen především já sám.
Časový posun a jsme v současnosti.
Jako většina rybářů mám své místečko, kam chodím. Je to poblíž vtoku zavlažovacího kanálu. Kde? To se přeci neprozrazuje! Na jaře,(brr, jak je ta voda studená,) tam vlezu a vytahám větve a jiný nepořádek, abych mohl v klidu nahazovat a nemít vázky. Chytám raději k večeru a v noci. Těsto typu "funebra",(ukradeno Pavlovi,) si dělám sám, nějakého červa a od půli června i rybičky.
Loni v červnu, kdy už se mohou chytat dravci, jsem jako vždy nastartoval Babettu,( vždycky mně doveze kam potřebuji, tedy většinou,) a vyrazil.) Chytám většinou "na těžko", dno jsem si přeci vyčistil, nahodím, zavěsím "policajty" a sedím. Policajti se ani nehnou a tak koukám kolem. Racků málo, i ten známý rybák se neobjevil a tak to valně nevypadá. První malý drbanec, na sekání to nebylo, jen jakési upozornění, že to není úplně mrtvé. Kontrola, co to bylo, těsto pryč, to ty malé "čudly".
Znovu nahazuji a najednou led'náček. Vím o něm. Má hnízdo kousek dál v břehu. Sedí na větvi, už se známe, koukl na mně, já na něho. To je pane lovec! Ani jednou jsem neviděl, že by odletěl s prázdnou. Kam já se na něho hrabu…
Jak ho tak pozoruji, najednou klap a policajt mi orazítkoval prut. Sekám, samozřejmě do prázdna. Zatracenej ledňák! Utěšuji se, že to byla asi červenka, které berou rychle a já bych jí stejně pustil.
Pomalu se stmívá.
Teď začíná soví a netopýří čas. Právě kolem proletěla a má 20 minut zpoždění! Netopýry nesleduji, je jich tu plno. Vyměňuji těsto za červa. Co kdyby se spletl nějaký úhoř. Loni jsem jich tam vytáhl sedm! Na chalupě mám udírnu a takový čerstvě vyuzený úhoř s džbánečkem bílého…no něco! Tak co kdyby se nějaký spletl. Na rybičku ani ťuk, jak je vidět candáti nedodržují lovecký režim a už je pomalu 8 večer. Většinou začínají tak kolem půl osmé. Takovou krásnou ouklejku jsem jim nabídl, akorát do candátí tlamy a pořád nic.
Už je tma. Hvězd plná obloha, měsíc není vidět a musím nasadit svítící policajty. Stalo se. Ticho a málem poklimbávám. Zapaluji už kolikátou cigaretu, těch se vyhulí, když není jiná práce…
Je půl desáté, koukám, jestli se objeví družice. Je tady! Svítící tečka přesně ze severovýchodu na jihozápad, můžu si podle ní řídit hodinky. Teď se trochu pohnul policajt na prutu, kde mám nalíčenou ouklejku. Že by přeci jen něco? Asi nějaký pan opatrník. Nic se neděje a tak sedím, až mně brní zadek.
Hladina vody je klidná, nefouká a tak z dálky vidím nějaké vlnění. Co to asi je? Ondatra těžko, ta nedělá takové vlny. Je to pořád blíž, směrem trochu vpravo, kde sedím. Jsou tam nějaké vrbičky a ono to přímo na ně. Blízko nich mám nahozeno. Teď se dal do pohybu policajt. Na sekání to ještě není, jen zpozornět. U vrbiček se zvedá z vody něco tmavého, většího a třepe větví. Co je to za potvoru? Ježíš, že to bude bobr! Zapomínám na policajta v pohybu a sleduji, jak se snaží ulomit větev. Nenapadlo mně nic lepšího, než si na něj posvítit. Je to kus bobra! Práskl holým placatým ocasem o vodu jak se lekl a byl pryč. Stejně jako candát, který nechal ouklejku ouklejkou a taky pryč.
Oba policajti v klidu, nic se neděje a tak to pomalu balím. Je už skoro jedenáct a na chalupu dobrá půlhodina jízdy. Takže jsem zase nepotkal ryby, ale ten bobr bylo také něco!
Věčný rybářský optimismus – příště to snad bude lepší…