Červencové odpoledne, horko k zalknutí. Čekám u míchačky, až zase přijedou s kolečkem pro maltu a nestačím si utírat brýle od potu. Zvednu hlavu a vidím, jak se pomalu po cestě blíží malý pes. Míchanice všech možných ras, barev a chlupů. Jazykem málem olizuje cestu a je vidět, že ho trápí žízeň.
"Pojď sem", lákám ho, "tady se můžeš napít". Zpozorněl, přikrčil se a začal se pomalu plížit ke mně. Z jeho pohybů jsem usoudil, že příliš dobré zkušenosti z lidí nemá. Žízeň ale byla silnější a tak se připlazil ke kýblu s vodou. Neustále po mně jedním okem pokukoval, připravený vzít hned roha. To jeho oko bylo to, co mně na něm upoutalo. Bylo v něm kromě ostražitosti i jiskra, něco jako vlídnost a přátelství.
"No pojď, napij se, odkud jsi a jak to, že neležíš ve stínu?" Začal chlemtat vodu, až stříkala z kýblu. Pohladit se nechal i podrbat za ušima, pít nepřestal, jen mně tím jedním okem sledoval, celý napjatý. Možná čekal ránu, nevím.
Příjíždí kamarád s kolečkem pro maltu. Odskočil, ale neutekl. Přestal jsem si ho všímat, pustil míchačku, vyklopil maltu do kolečka, hned zase vápno, trochu cementu, voda a písek na další várku.
Koukám, že pes neutekl a když jsem se na něj podíval, začal vrtět ocasem. No ocasem, byla to spíše nějaká jako jitrnice. "Aha, tak ty chceš poděkovat za vodu,co?", mluvím na něj. On jako by rozuměl, začal hýbat tou jitrnicí, až se mu rozkmital zadek. "No po dobrém napití by bodlo něco k snědku, co?", a koukám kde jsem měl kus nedojedené svačiny – chleba s kouskem salámu a nabízím mu. Jako prve se zase přikrčil, ne už tak nízko a rychleji než před tím, se polopřiplazil. Jen tím okem mně stále sledoval. Shltnul nabízené tak rychle, že kromě žízně bylo jasné, že ho trápí i hlad. "Odkud seš a od koho", přemýšlím, protože jsem ho před tím ve vesnici neviděl. No nic. Další kolečko, další malta a tak až do večera. Pustil jsem psa z hlavy.
Večer uklízím míchačku, nářadí a najednou se zase objevil u branky. "No tak pojď" zvu ho. Bylo vidět, že by docela rád, ale pořád ten strach a nejistota. "No pojď, něco k snědku seženu," mám psy rád,(možná že i oni mně,) a zvláštní sympatie chovám k těm, co se jim říká "podvraťák." Popošel za branku a já najednou vidím, že má na boku chlupy slepené krví a prachem. "Kdo ti to udělal? Člověk nebo ses s někým porval? Pojď, podíváme se na to." Jakoby rozuměl, přišel a nechal se prohlédnout. "Není to tak hrozné, jen se to musí umýt a něčím zasypat, počkej chvíli." Odešel jsem pro lékárničku, vrátil se a pes čekal. "Tak to nejdříve umyjeme", opatrně jsem se dotýkal rány, která nebyla příliš velká, "pak to zasypeme práškem na rány a bude to". Pes trpělivě snášel celou proceduru, zřejmě pochopil, že mu neublížím. Když bylo vše hotovo, vybídl jsem ho. "Běž si to tady prohlédnout", jakoby na to čekal, vyběhl na zahradu, do stodoly, očichal a označil po psím způsobu nový rajon.
Pokračoval jsem v úklidu nářadí, rozloučil se s kamarádem, který mi pomáhal a psa jsem pustil z hlavy. Branka byla stále otevřená a myslel jsem, že vyběhl. Zamkl jsem a vrátil se do domu,kde byly otevřené dveře. Seděl na prahu a nasával vůně. "Tak tady jsi", povídám," aha já ti slíbil něco k snědku, musíš ale počkat, nevím co tu zbylo. Zase začal vrtět teď už celým psem. Překvapilo mně, že nešel dál, i když ho vůně lákaly. "No je vidět, že máš vychování, když jsi bez pozvání nešel dál." Vyškrabal jsem zbytky omáčky do kastrolku. Už mně tím okem nesledoval a pilně čistil kastrolek, až to řinčelo.
"No a co teď s tebou", povídám a zase na mně upřel ty své psí oči s otázkou, co s ním udělám. "Víš ty co? Moc se neznáme a tak půjdeš ložírovat do stodoly." Udělal jsem mu tam pelech ze starého pytle, dveře nechal otevřené, aby mohl ven a případně odejít. Třikrát se zatočil, lehl si a začal jazykem ošetřovat ránu. Dal jsem mu ještě do kastrolku vodu, šel se umýt a zalehnout.
Druhý den ráno mně čekal na dvorku a vrtěl ocasem. "Aha, čekáš na snídani". Divil jsem se.že neutekl, v plotě samá díra. Rozdělili jsme se. Kamarád přišel, "co tady máš za podvraťáka?" já na to,"hlídal a teď si přišel pro výplatu. Dál jsem si ho moc nevšímal. Celý prostor obešel, očuchal, označil, ale do domu nezašel. Na oběd dostal také něco k snědku. Po obědě jsem se začal chystat domů. Jako by to tušil, pořád se ometal kolem. "Kamaráde, já tě tu nemůžu nechat, co budeš žrát a domů tě taky vzít nemůžu". Zdálo se ,že rozumí, posmutněl i tím ocasem jen občas mávnul. Popošel k otevřené brance, hlavu stále natočenou, jestli jsem si to nerozmyslel. "Vážně tady nemůžeš zůstat, já přijedu za týden a co tu budeš dělat", povídám. Otočil se a vyšel na ulici. Už se ani neohlédl.
Asi za 14 dní jsem ho opět uviděl. Šel po ulici, těsně u pravé nohy souseda. "Tak jak je?", volám. Soused spustil, že ho ta cukrovka trápí a že musí i vínko vynechávat. "Vidím, že máte nového strávníka",povídám. Podíval se na psa a povídá, že asi tak před 14 dny se k němu přidal a že je dobrý hlídač. Kouknu na psa, ten na mně, ale hlavně na nového pána. Bylo přímo cítit jeho pohrdání mnou a že by mi nejraději postříkal nohavici.
Inu charakter!
(Dedikuji Petřo (O.), které se prý mé povídání líbí.)