Prvně jsem se s touto hrou začal seznamovat asi ve dvanácti letech. Doma jsme šachy neměli, a tak jsem začal chodit ke známým pravidelně v neděli dopoledne. Starý pán, který mi šachy přibližoval, byl dobrý kuchař, rád a dobře vařil a odbíhal od plotny provést nějaký ten tah. Záhy pochopil, že tu mou šachovou dušičku musí nějak podpořit, a tak se při zahájení partije vzdal dámy a věže. Občas jsem mu byl při této konstelaci důstojným soupeřem. Dnes se kaji, že jsem na něj hrál „podpásovku“. Stačilo totiž měnit figuru za figuru a nakonec mi zbyla jedna či dvě a dalo se zvítězit. Rostla mi šachová křídla a dovolil jsem si jednou utrousit poznámku, že je šachistou nic moc. Oprávněně se naštval a ukázal mi, zač je toho loket. Jeho specialitou byly vidlice koněm a já zuřil. Aby měl ode mně trochu pokoj, doporučil mi nějakou šachovou literaturu. To byl ale problém, protože doma šachy nebyly.
Tehdy se jezdívalo na chmelové brigády. Jel jsem také a plánoval, co si za případný výdělek koupím. Vydělal jsem asi 300 Kčs a po návratu z brigády zamířil do obchodu se šachovými potřebami. Konečně jsem měl svoje šachy! Stály asi 40 Kčs a mohl jsem si tedy přehrávat šachové partie a učit se.
Se zbytkem peněz jsem zamířil do kina, samozřejmě na nepřístupný film. Dost mě štvalo, že jsem se bez občanky nemohl pokusit jít na nepřístupný film. Ve svých patnácti letech jsem měřil 145 cm, biletáři se na mě dívali s podezřením – proto ta občanka. Plánoval jsem, že si za zbytek peněz koupím velké šachy. Peněženku jsem měl v kapse bundy, samozřejmě nezavřenou. No a když se po kině rozsvítilo, soused vedle mě chyběl a s ním i moje peněženka. Takže na velké šachy nezbylo, ale zájem o ně mě neopustil. Doma nebylo s kým hrát, do šachového kroužku v pionýrském domě mě to netáhlo, a tak jsem se pokorně vrátil ke známým. Starý pán už ale nebyl a jejich asi o deset let starší syn mi šachy dokonale znechutil. S ním jsem neměl šanci. A že by hrál od začátku bez dámy a věže? Ani náhodou. A tak jsem s ním hrál, prohrával a učil se. Dnes se divím, že měl se mnou vůbec trpělivost.
Na vojně jsme měli šachovou partu asi tak mé úrovně a hráli i po večerce. I ta vojna se přes ty šachy dala lépe snášet. Pak dlouho dlouho nic, až jsem šachy objevil na netu. Tak teď u nich sedím, hraji a rozčiluji se, kdo ten šachový SW dělal. Já, stálý šachový začátečník, bez problémů vyhrávám. Párkrát jsem to zkusil se soupeřem na netu a dostal jsem na frak. Nějak mi nesedí šachovnice bez toho třetího rozměru.
Takže zápolím se šachy, hraji je hrozně rád, ale asi pořád hrozně.