Jednou k večeru jsem dokončoval výkop pro kanalizaci uvnitř chalupy. Najednou slyším jakési zpívání a vůbec rachot, znělo to spíše do sopránu či altu. Kouknu ven a na cestě ke sklípkům štráduje hejno žen.(Omlouvám se za to hejno, ale jinak se to nazvat nedalo.) "Ať žije svatá Cecilka, ať žijí hody, dneska jsou sklípky našééé!
Soused také vykoukl a já něho, "jaká Cecilka, ta má svátek někdy v listopadu a co je to za pozdvižení teď v červenci?" Soused mi podal obšírné vysvětlení. "Ten náš kostel je zasvěcený svaté Cecilii. No a tady se traduje, že jednou za rok mají ženské právo na klíč od sklípků." Pořád jsem mu nerozuměl a tak pokračoval. "Víte sousede, chlapi jsou buď ve fabrice nebo v družstvu a na ty své vinohrádky nemají moc času. Snad jen v sobotu a neděli, ale to nestačí. Takže o vinohrad se starají ženské. Každý chlap v dědině má svůj sklípek a klíč od něho,"(viděl jsem je, váží tak cca čtvrt kila,)" je jen jeho a nikomu ze ženských ho nepůjčí. To by nesměl ani do hospody, i malí pagátli by se mu vysmívali. No a protože ty ženské se starají o vinohrad, k dělání vína nesmí, to by skyslo, tak alespoň jednou za rok dostanou klíče. O večeři potomkům se musejí postarat chlapi,takže žádná hospoda!" Tak teď už mi byl jasný ten průvod ke sklípkům.
Pokračoval jsem ve výkopu poslouchal a čekal, co bude při návratu hejna. Bylo takhle po deváté, pomalu jsem končil s prací a uslyšel jsem zdálky nějaký rachot. Že by to byl zpěv, to se dvakrát říkat nedalo. Kouknu na asfaltku ke sklípkům a vidím něco jako rojnici, dost širokou a zabírající na obě strany asfaltky tak cca 10 metrů. Držely se za ruce a pěly,(teda asi si myslely, že pějí). Občas se rojnice zavlnila, jak některá klopýtla v díře a ostatní jí pomáhaly do rovnováhy.
Tu asfaltku znám důvěrně. Je to totiž dosud nepopsaná přírodní zvláštnost, popírajícící všechny fyzikální zákony. Když jdu tam,(tedy ke sklípkům), je široká, občas nějaká díra, které se lehce vyhnu. Když jdu ale zpátky, je úzká k netrefení a samá díra. Naštěstí to nemám daleko a nějak vždycky dojdu. Stejně by to ale chtělo nějaký výzkum, podepřený grantem z EU.
Zpěv už byl blízko chalupy, občas se dala rozpoznat i slova a najdenou zvonek. Otevřu vrata a tam dvě poutnice. "My sme vám přišly pomoct, dyž ste tady pořád sám". Jak to věděly, že žena přijíždí jen na víkend, já měl vždycky po službě volno a mohl tady být i v týdnu, nevím. Na vesnici se toho moc neutají.
"Dávejte pozor na výkop, můžete přejít tady po tom prknu", varuji je. Přemýšlím, jestli tam mám dost kafe, abych je uhostil. Ani jsem nedomyslel, rána a bolestné au! Ta štíhlejší po prkně přešla, ale pod tou korpulentnější prasklo. Kolik vážila, na to se neodvažuji pomyslet, ani se to nedělá, že jo. Ale coulové prkno pod ní prasklo. Výkop úzký, to abych se moc nenadřel a hluboký tak metr. Vězela tam těsně. jako špunt v lahvi, že se ani otočit nemohla. Když jsem se na ní podíval, bylo jasné, že jí odtamtud sám nevytáhnu, ta štíhlejší z toho měla náramnou čurinu a postižená docela zvadla.
No nic, vzal jsem krumpáč a lopatu a začal rozšiřovat výkop. Dával jsem pozor, abych jí neporanil. Povedlo se a byla venku. Trochu jsem jí ty odřeniny ošetřil kysličníkem. Tak teď rychle to kafe. Vypily, poděkovaly, dostal jsem od obou pěknou pusu a že prý o tom nemusím nikde povídat. Co bych taky někomu něco povídal, že jo.
Stejně si ale myslím, že když ženské na tom vinohrádku dřou,(vím to z vlastní zkušenosti), tak by měly mít rovnocené právo k výsledkům své práce. No s tradicí ale asi nic neudělám… Jo a ať žijí hody a sv.Cecilie!